Zdeněk Beran
Text: Mahulena Nešlehová
Zdeněk Beran se narodil 7. března 1937 v Dolní Dobrouči ve východních Čechách (zemřel 7. listopadu 2014 v Praze). Odborné vzdělání získal na Výtvarné škole v Praze u profesora Zdeňka Balaše. Akademii výtvarných umění vystudoval v ateliéru nástěnné a monumentální malby u profesora Vladimíra Sychry v letech 1956-1962. Krátké členství v tehdejším Svazu výtvarných umělců mu bylo zrušeno výnosem Ministerstva vnitra, takže od roku 1970 byl pouze evidován u Českého fondu výtvarných umělců pod číslem 1047.
Již během studia patřil do skupiny Konfrontace, která v roce 1960 vytvářela u nás specifickou podobu evropského informelu. Expresivnost jeho počátků nalezla na přelomu padesátých a šedesátých let výraz ve strukturální abstrakci. V nízkých reliéfech strukturálně zpracovaných hmot s gestickými zásahy řešil od počátku šedesátých let ztvárnění principu destrukce, který se stal základním východiskem jeho další práce. Od druhé poloviny šedesátých let se v tvorbě prosazovaly figurativní prvky, které sestavoval do bizarně fantazijních útvarů, předznamenávajících příští objekty. Toto úsilí vyvrcholilo pozoruhodnou realizací řady objektů, z nichž vytvořil v letech 1970-1971 rozsáhlý environment nazvaný Rehabilitační oddělení Dr. Dr. S neúprosnou syrovostí jím vyslovoval prožitek ohrožení samotné podstaty lidské existence. Současně se vznikem dalších objektů zpřesňoval v kresbě a malbě techniku zpodobení prvků reality. Verismus jeho práce byl současný s tehdy se prosazujícím hyperrealismem. V roce 1980 vytvořil spolu s dalšími umělci nezvyklou instalaci objektů v koncentračním táboře Terezín. Od počátku osmdesátých let uplatňuje v projektech interiérů propojování klasické malby s reálnými předměty, jež provádí s jistým intelektuálním odstupem.
Práce s objektem se přesunuje do oblasti objektových a obrazových instalací, v nichž umělec využívá i rubové strany obrazu a pracuje se vzájemně nesourodými materiály, konfliktními vůči funkci závěsného obrazu (Hra s obrazy v prostoru, 1988-1999; Odvrácená strana obrazu, 1996-1997). Vznikají projekty hromad, k jejichž inspiraci svým způsobem přispělo soustřeďování a přeskupování devastovaných prvků monumentálního environmentu Rehabilitační oddělení Dr. Dr. (1971). Jednou z dalších fází tohoto celku bylo jeho faktické "pohřbení" (1993-1994) do jámy v zahradě Bredovského zámku u Lemberku a překrytí skleněnou deskou. V současnosti došlo k jeho "exhumaci" a nové instalaci. V obrazech monumentálních rozměrů umělec nadále propracovává své existenciální téma pomíjivosti a rozpadu.
Samostatně vystavuje od roku 1971. Kolektivních výstav se účastní od roku 1960. Svými díly je zastoupen ve veřejných a soukromých sbírkách jak v České republice, tak i v zahraničí. Členem skupiny Zaostalých je od roku 1987 a od roku 2006 také členem skupiny Mánes.
V roce 1989 získal stipendium The Pollock-Krasner Fondation. Po listopadových událostech v roce 1989 byl povolán na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se ujal vedení ateliéru klasických malířských technik. Dnes jako profesor vede jednu z jejích malířských škol.
Po celou dobu - do roku 2003 - žil v Praze vedle své ženy Zdenky Schirlové. Nyní nadále pracuje ve svém libeňském ateliéru.
(Životopisné údaje byly čerpány z textu Mahuleny Nešlehové publikovaného v katalogu Zaostalí.)
Zdeněk Beran
Text: Milan Knížák
Zdeněk Beran v sobě slučuje protichůdné výtvarné principy. Na jedné straně obdiv k avantgardě, na straně druhé schopnost pracovat s klasickými technikami i s klasickým pojetím obrazu.
Na uměleckou scénu vstoupil expresivně a zkratkovitě malovanými portréty i krajinami drobnějších formátů. Na Akademii výtvarných umění v Praze lehce zvládl požadované nároky, získal brzy cenu školy a výuku ukončil monumentální diplomovou prací, nabízející netradiční výzdobu krematoria a využívající technologie soudobé malby. Osudové bylo setkání s několika kamarády, kteří na konci padesátých let společně propadli abstraktní malbě, především tzv. "informelu". V prvé řadě to byli Jiří Valenta, jehož vnímal jako o málo staršího guru, a hospodský kumpán Antonín Tomalík, robustní a tragický umělec, kterému se podařilo spáchat sebevraždu, ještě než dosáhl věku třiceti let. Skupina "Somráků" (tento název se vžil), do které je možné zahrnout i umělce jiných profesí, například hudebníky a fotografy, znamenala v roce 1960 progresivní křídlo českého výtvarného umění. V jejich snažení se až neuvěřitelně snoubila touha po provokativním činu s rigiditou, projevující se především v důsledně dodržované technologii výstavby objektu. "Správně zpracovaná struktura" - to byl pojem, jehož přesný obsah znali právě jen Somráci. K jejich nespoutanosti i rigiditě nutně musel patřit alkohol. Hospody po celé republice, pivní putování, alkoholické eskapády i následné těžké kocoviny tvořily speciální svět, jehož echo lze vytušit i z prací, které v té době vznikaly. Proto tzv. "český informel" na mě působí magicky až bodavě, je stále naplněn silou i něhou ve vzájemném propletenci.
Rok 1968 se svou novou atmosférou rozprášil celou skupinu. Někdo emigroval, někdo zemřel, jiní se léčili z alkoholismu. V sedmdesátých letech už můžeme sledovat jen jednotlivé osudy. Zdeněk Beran tehdy vyjádřil svůj pozdní příchod k surrealismu řadou naturalizujících kreseb. Přitom tvořil své životní dílo Rehabilitační oddělení Dr. Dr., traumatizující obraz tehdejší normalizace i osobních problémů.
V devadesátých letech se Zdeněk Beran stal s velkým nadšením pedagogem a na AVU v Praze založil školu, blízkou k hyperrealismu; škole chtěl věnovat všechny své síly, ale ta to vyžaduje čím dál tím méně.
Po euforii první poloviny devadesátých let nastoupila stále sílící postdemokratická letargie, kterou Zdeněk Beran v podstatě nechápe. V jeho očích vidím plno smutku