Za jeden den

Zdeněk Beran

Je ráno. Mdlý přísvit nového, neurčitého dne se snaží prorazit šedivou clonu městské atmosféry.

Jsme někde vysoko. Betonový rám obrovského okna vymezuje kulisu popředí, za ní se v‑hloubce nezřetelně rýsují střechy a‑věže města. Odkudsi z‑dálky slyšíme slabý hluk tramvají.

Ranní větřík rozechvívá trsy sporé trávy, která se uchytila v‑úžlabině betonové traverzy. Vidíme dlouhou chodbu, vidíme řady betonových pilířů, vlevo i‑vpravo lze vytušit volný prostor. Gigantický rozměr jakési dvorany je v‑hloubce pod námi vyměřen horizontálami betonových překladů. Někde vzlétne holub. Trvá chvíli, než letem vyznačí prostorovou dráhu.

Ve světle nemilosrdného rána, v‑chodbě u‑paty betonových sloupů, v‑jejich chladných stínech se bělají neforemné, podlouhlé balíky. Rozestavení těchto zvláštních objektů v‑dlouhém prostoru nemá žádný řád. Vypadají mrtvě a‑nehybně.

Znovu se díváme dolů, do hloubky, která přitahuje. Snad právě tak lépe pochopíme, proč pobyt zde, ve výšce za ranního úsvitu je jenom dočasným stavem, pouze určitou fází strnulého pohybu. Ve skutečnosti již nyní je vše připraveno k‑sestupu.

Prohlížíme důkladněji balíky. Jsou většinou převázány prádelní šňůrou. I‑u‑těch, které zde vyprázdněné a‑opuštěné bezmocně leží, zachovávají zbytky tenkých sádrových vrstev dosud neodpadlých z‑papírových, jutových a‑igelitových podkladů náznak své původní obalové funkce. Jakoby zde byla odhalena struktura objektu.

Čas však pokročil. Sílící vítr pohybuje trávou na betonovém překladu. To vítr způsobuje neustávající třepotavý pohyb volně napnutých igelitových fólií ve velikých okenních rámech. Jakoby to byl vnější signál, signál přicházející z‑prostoru. Může se jemně dotknout mrtvých obalů, může způsobit další odloupnutí sádrové vrstvy.

Ale chvění živých balíků je jiného druhu. Vychází zevnitř. Je plné neklidu. Nepravidelný rytmus záchvěvů přechází v‑pozvolné, zdlouhavé převalování. Provazy se napínají, kusy sádry opadávají, vnitřní části obalů praskají, aby se nakonec ve škvírách překrývajících se struktur objevily některé části lidského těla. Můžeme zblízka sledovat ty neobratné pokusy o‑vyproštění, to bezmocné trčení ve změti struktur na hnízdě obalů. Jsme svědky bezděčné grotesky vstávání, nejistých postojů, váhavých pohybů v‑předělu scény. Všichni se postupně vydají na cestu. Na svoji povinnou cestu, se svými obaly, od nichž se de facto nemohou a‑ani nechtějí úplně odtrhnout. Připoutáni k‑nim prádelní šňůrou, většinou za krky, táhnou je za sebou, ta svoje zhmotnělá svědomí, ty svoje věčné trosky. Mohou se pokusit obaly místy ponášet ve směru cesty anebo kamkoliv, bez vztahu k‑okolí, bez vztahu k‑ostatním.

Může se přihodit, zvlášť v‑tomto stadiu, že dojde náhodou u‑dvou či tří figur částečně jakoby k‑závodu. Obvykle o‑místo k‑sestupu anebo úplně o‑hovno. Vidíme postupně jedince v‑nesnázích. Táhne svůj balík a‑narazí do sloupu, v‑nejhorším případě spadne i‑s‑obalem do pasti prostoru. Jiný jak naráží do dvojité zdi. Ukončí předčasně svou cestu kamkoliv. Nějak se sesuje s chuchvalcem obalů, do nichž se zavrtá, s‑nimiž se zazmítá, vytvoří hromadu. Nad tímto objektem, mezi drátěnou zdí se zbytky omítky a‑další zdí z‑betonu, ve vzniklé štěrbině úzkého prostoru, zůstává dost místa pro naše přeludy. Vidíme holuby tlouci se v‑uzoučkém prostoru, vidíme gumové nafouklé objekty chycené do sítí drátěných ok.

Jediná cesta je cesta dolů. Pozvolna chápeme, znovu se můžeme pohledem přesvědčit. Širokým schodištěm, pod vlivem nutnosti hlavního poznání, sunou se v‑sestupu nohy a‑obaly do nižsích pater s‑novými prostory, novými možnostmi stejného důsledku. Obaly sáňkují, pletou se do cesty našemu belhání. Mohou se tu a‑tam vyskytnout pokusy o‑výstup. Jsou příliš naivní, neslané, nemastné, chtějí jen zbytečně vyvolat skandál. Vidíme takové uvízlé jedince končit na původních smetištích obalů. Někteří ze slabších, znaveni únavou, mohou se rozložit na různých úsecích celého schodiště. Mohou tam tábořit, mohou se ukládat v‑lákavých prohlubních, třeba jak do hrobu s‑veškerou pompou, zasypat pískem, pokrýt se kachlíky.

Je to jen vějička, že je vše skončeno.

Pomalý, stereotypní proud sestupu po dlouhých schodištích velkého prostoru jako by strhával veškeré překážky, jako by srovnával nemístné výčnělky. Bez zvláštních úkazů předběžných znamení, jakoby v‑záblescích náhlého vědomí, vpadají do rytmu stálého sestupu barevné přeludy podivných výjevů. Vidíme obludné nafouklé balíky visící od stropů v‑kachlovém prostoru, jak na ně padají spršky ran pěstí. Mláceny do břicha, někdy i‑tyčemi, brzy se zalijí prudkými výbuchy barevných tekutin. Barvy se rozstříknou do dutin objektu, na duše z‑pneumatik, které pak vyhřeznou na pytle s‑dřevitou vatou. Pytle se rozsypou, záblesky pohasnou, vše se pak zalévá ojetým olejem. Průhledem otvoru ve stropě mizí i‑kulisa, která se objeví v‑obdobné podobě zas v‑jiné rovině.

Při našem sestupu do různých úrovní můžeme se ocitnout v‑prostoru, který je omezen dalšími prostory. Jedná se o‑symptom, který je znamením důsledné obsese. Může být začátkem našeho chápání anebo příznakem zdlouhavé choroby. Průchozí prostor je omezen klecemi. V‑nich tápou figury, chycené do síta železných tyčí. Balíky šatstva se kývají vysoko nad nimi, aby k‑nim nebylo možno už dosáhnout. Vidíme scénu, kde zápasí figury. Pod vrstvou reklamních barevných papírů tvoří pak bezděčné divadlo pro hosty. Šplhají po kleci, věší se na tyče, mění svá těla v‑prchavé objekty.

Znalcům pak postačí uvázlé úlomky reálných předmětů, roury a‑kachlíky, kus slámy na zemi.

Vítr zas zesílil. Znovu to vidíme. Les nohou v‑nákroku ze schodů dolů. Fázují rytmus, šoupají obaly, aby už dospěly do spodních pater. Jsou někde v‑sestupu konečně u‑země. Ve škvírách trhavých pohybů odchlíplých velikých fólií vidíme v‑průhledech tiše se sunoucí kolonu aut. Je to jak za scénou jiného divadla.

V‑té chvíli dědek ve vedlejším lokálu nalévá z‑láhve do sklenice pivo. Bere sklenici, dívá se proti světlu, zamumlá pro sebe "moucha". Bere lžíci z‑vedlejšího talíře se zbytkem omáčky, loví mouchu. Bere sklenici, dívá se proti světlu, mumlá "kde se ty mouchy berou". Loví prstem ve sklenici s‑pivem. Zvedá ji a‑dívá se proti světlu. Kroutí hlavou, nalévá pivo ze sklenice zpátky do láhve a‑opět z‑druhé láhve do sklenice. Zvedá proti světlu, kroutí hlavou, bere brýle, nedůvěřivě kroutí hlavou a‑brýle zlomí v‑pantu. Zlomené brýle s‑němou výčitkou ukazuje servírce.

V‑té chvíli, v‑poledne, projdeme pod křížem prkenné závory příznačnou hranici světla a‑tmy.

Bloudíme podzemím za svitu baterky. Za sebou taháme jakýsi kabel. Zápach chloru a‑výkalů se stává trvalým průvodcem v‑těchto místech, kde se jen obtížně můžeme vyhnout některé z‑figur tápajících se svým břemenem stísněným prostorem nesčetných chodeb. Míjíme skladiště přirozených asambláží, jež konzervoval čas, skladiště plynových masek, bot a‑pohovek, letitých zátiší na stole, skladiště nosítek s‑mapami plísní, knih zpuchřelých v‑kašovitou konzistenci a‑barevných světélkujících krystalů na ztrouchnivělých tabulích.

V‑tunelu tmy se kužele baterek na chvíli setkají, na chvíli opíšou abstraktní arabesku světla. Stále tápeme, šlapeme v‑čemsi mazlavém, stojíme v‑kaluži špinavé vody. Světla baterek dál krouží prostorem, náhle největším prostorem celého podzemí. Nemohou dosvítit. Kdysi tu bývalo kino. Zborcené ostění, zkroucené zábradlí, vyhořelé kouřící dýhy. Stupně bez sedadel se změnily v‑široké schodiště. Zase to schodiště. Někde uprostřed se bělají náznaky čtverců. A‑jenom asi tří židlí, spíš trosek židlí. Jediná figura, v‑šeru bílá se podobá ptáku, jenž letem měřil hloubku, fázovaným rytmem svých pohybů marně měří temný prostor, končící v‑kaluži špinavé vody. Z‑kaluže po stupních k‑židlím a‑zase zpátky, jako by chtěla k‑figurám na plátně, které se nejasně rýsují z‑šerého jeviště.

Prošli jsme cestou shora dolů, z‑vysokých pater po mnohých schodištích, z‑prostorů základních konstrukcí, clonami zahoustlých zápachů, stísněnými chodbami mokvavých skladišť k‑podivným prostorám magických čtverců. Těžko lze spočítat všechny ty možnosti nemožných posunů. Těžko lze uvěřit, že někde zde v‑podzemních prostorách ještě dnes může na nás čekat bíle vymezený čtverec. Zde, kdesi za kinem nebo před ním, anebo kdekoliv, může se setkat na jisté základně časových vrstev, s‑otiskem základny železné klece našeho vědomí. Počty však neznáme. Mohou být pro všechny i‑v‑jiných podzemích.

Nejasně vidíme dost velkou místnost. Odloupané kusy omítky a‑tapet visí se stropu. Nezřetelně vnímáme řadu bíle vymezených čtverců v‑prašné šedi podlahy. Zbytky toho, co bývaly užitné předměty, jsou na nich šedě a‑mrtvě porůznu shromážděny. Jsou němou výčitkou. Jsou naším svědomím, které je zbarvuje. Vidíme naskočit barevné skvrny, rychle se rozrůstat v‑barevné potoky, barevné kaluže na skvrnách oleje. Žluť s‑těžkou lazurou mění detaily předmětu v‑magickou strukturu barokních obrazů. Je nutné všechnu tu nádheru ukončit. Nejlépe zaházet pískem. Produkce končí, vše se zas vrací. Byla to zastávka, výstražné znamení v‑lákavé podobě. Možná, že ukázka dobrého umění.

Pod schody dole, pod clonou zápachu, v stísněném prostoru nalezneme židli. Se zbytky okázale visících hadrů na tom, co kdysi bývalo opěradlo, se podobá trůnu. Dáme ji do rohu k‑černému nátěru mokvavé zdi. Upadne noha. Pořád jen čekáme a‑nevíme na co. Snad na vlastní zážitky. Vidíme bezbarvou scénu už barevně. Vidíme hustou bílou tekutinu jak stéká po stěně, po židli, po schodech, jak bílá zaplavuje černý prostor, jak se zbarvuje malinko růžově. Může tu upadnout některá z‑figur. Může se konečně pořádně zabílit.

Spějeme ke konci. Pořád jen hledáme a‑víme, že čtverce. Za svitu baterek zahlédnem figury. Táhnou své obaly už někde na druhé straně. Světla se potkávají, vykreslí ornament v‑přízračném prostoru bývalé kuchyně. Nehybné figury sedí zde u‑stolů, pózují ve známé scéně. Nahlédnem do boxů se zbytky kachlíků. V‑jednom z‑nich visí figura na šňůře z‑obalů. Snad je to poslední večeře v‑podzemí. Možná, že ukázka špatného umění.

Po schůdkách z‑kuchyně a‑jsme na místě. Určitě na místě. V‑prostorném protáhlém prostoru s‑pilíři je řada oken, spíš světlíků, neklamné znamení, že jsme pod úrovní vnějšího terénu. Větry zde nevanou, pachy zde nepáchnou, světlo je strnulé v‑podivné příšeří. Okna jsou důsledně rozbitá, jsou to jen bizarní průhledy do další zdi. Hromady odpadků uvázlých za nimi je mění v‑objekty posmrtných vitrín. Nárysy čtverců se bělají v‑šedivém prachu po celém prostoru podélné místnosti.

Než přijdou figury, můžeme si vybírat. Nejvíc by mohly jít na odbyt ty u‑těch oken. Ulehnem pod okny v‑nejvyšší čas. Než přijdou ostatní a‑budou s‑šustěním skládat své obaly, vrtat se v‑papírech, vázat se špagáty, můžeme přemítat, můžeme mít nějaké původní vidění. Vidět tak ze spodu plán nové budovy nebo si na chvíli konečně zdřímnout.

Zdeněk Beran

Scénář akcí konaných v troskách Veletržního paláce v Praze.
Byl otištěn ve Výtvarném umění č. 6/90