Vždy nevhod

(Zpráva o nevhodném úsilí)

Nevím, kolik formálních útvarů, které lze označit pojmem "environments", či prostě instalace, existovalo v českém výtvarném umění v inkriminovaných letech 1970-1971, tedy v době, kdy vznikalo mé REHABILITAČNÍ ODDĚLENÍ DR. DR. Je však nepochybné a s odstupem času se stále více potvrzuje, že právě tehdejší mé úsilí bylo nepatřičné a snad i nevhodné.

Zpočátku, v návalu zběsilé činnosti, jsem ale podobným příznakům nevěnoval dostatečnou pozornost; spíš jsem byl přesvědčen o naprostém opaku. Instalace REHABILITAČNÍ ODDĚLENÍ DR. DR. byla na pozadí přízračné geopolitické scény naprosto logickým vyústěním mé osobní skepse, jejíž kořeny tkvěly v mém vnitřním odporu vůči modernisticky pozitivním postulátům, jak se u nás v naivní víře ve všeobecný pokrok formovaly (či byly formovány) zvláště v druhé polovině šedesátých let. Pokolikáté už byl v groteskní vlně přehnané snahy doháněn svět světového umění! Sedmdesátá léta se naproti tomu jeví jako náhlá a totální stagnace. Dnes možná lépe víme, že tento fakt strnutí, kdy nezřízený optimismus byl náhle přes noc vystřídán všeobjímající skepsí, nebyl pouze příznačným důsledkem známého aktu agrese. Bylo zde ještě cosi jiného, cosi vnitřního a možná hlubšího. Ještě v roce 1969 na Bienále mladých v Paříži jsem byl svědkem, jak kilometry pomalovaných pláten působily bezbranně vedle sudu plného vody s odhozenými vajgly, do které navíc plivali nečetní návštěvníci, zatímco pozůstatky levičáckých mládežnických bojůvek z roku 1968 se snažily sprejem vylepšit vše, co se na výstavě náhodou ocitlo v jejich dosahu.

Má neadekvátní reakce spočívala v horlivé normální činnosti. V nemístném vyvození důsledných důsledků. Na své denní trase kolem ruských tanků hlídajících karlínský kostel jsem pospíchal do svého ateliéru, aniž bych zaznamenával jakékoli pocity krize - dokonce v tom bylo jakési třeskuté nadšení. Je nepochybné, že za těchto podezřelých okolností muselo vzniknout něco nepatřičného, něco, co se přinejmenším vyznačovalo "vstřícným mrzáctvím", jak tehdy trefně napsal Jan Kříž.

Bylo to nevhodné pro svoji zpozdilou grotesknost.

Bylo to nevhodné pro svůj nevhodný rozměr.

Bylo to nevhodné pro svoji akutní zbytečnost.

Bylo to nevhodné pro svoji absurdní logiku.

Bylo to nevhodné pro svůj vznik v Karlíně v pomalém a nudném toku sedmdesátých let v Čechách.

Bylo to nevhodné pro svoji ideální vhodnost.

Málo to smrdělo.

Takový program se mi později musel stát břemenem. Zátěží z průniků do uzavřené instalace (jak si přál Jindřich Chalupecký), zátěží z reznutí, zatékání, borcení a plesnivění. Zátěží z pozvolných stadií zápachů (jak si přál Pierre Restany). Břemeno tížilo, jak všechno původní nadšení pozvolna mizelo. Dvacet let zátěže - kdo by to vydržel? Drvota odešel, stropy se propadly. Chtělo to už konečně všechno přemístit. Postrčit dopředu; nebo snad dozadu? Ještě víc znejasnit. Rozmýt tu reálnou podobu, přeskupit fragmenty, navršit trosky. Opustit místo nevhodné činnosti přes Hromadu v Mánesu do Díry ve zpustlé zahradě. Nač ještě zdlouhavé babrání se s příměsí morbidní představy? Klidně a s dobrým rozmarem skoncovat s celou tou slávou. Ještě se na chvilku, dočasně, soukromě podívat na novou souvislost, na vzácné setkání, jež vzniká na hromadách s uměním. Kdo to kdy zažije, kdo to kdy ocení? Kochat se ve zmaru, jenž bezděčně vytváří nejčistší výtvarnost. Kam pak se hrabeme na bohatství forem a významnost obsahů! Snad se ta historka s konečnou platností definitivně uzavře. Bohužel zůstane nevhodný důsledek nevhodné činnosti. A také naopak.

Zdeněk Beran