Mrzákův den

(Rekonstrukce bezvýznamné události)

Zdeněk Beran

Několik dní před 1. květnem v roce 1961, jsem spolu s TT byl z určitých prospěchářských důvodů představen člověku, který nám měl pomoci. Byl to mrzák, místo nohou měl protézy. "Až s ním vejdete v osobní styk, je především nutné chválit vše, co je americké, technické a na druhé straně zase romantické" - sděloval nám důvěrně předem přítel Š, který kontakt zprostředkoval.

Využívaje při tom situaci tím, že se od nás nechal důkladně hostit v hospodě u L na Vinohradech. "Sport a černochy můžete vynechat, to on nemá rád" - dodal po dalších pivech ještě důvěrněji. Nebýt stručných poznámek, které jsme si poctivě dělali na pivní tácky (na zelené jsme zapisovali co má rád a na tácky karmínové co rád nemá), nevím jak bychom nakonec na základě stále protichůdnějších informací mohli dospět k tak jednoduchému názoru na tuto věc, kdy jsme se náhle rozhodli, že mu v okamžicích seznámení naše znalosti a pochopení nejprve naznačíme pouze mlhavě, spíše jenom pomocí významného přimhuřování očí, zatím co mu teprve v pravý okamžik, současně s pozváním na přátelský výlet, ukážeme tácky s našimi poznámkami přímo.

Skutečný fakt seznámení proběhl potom neobyčejně hladce, dokonce ještě jednodušeji, než jsme si vůbec dovedli tehdy představit. Nakonec jsme byli i poněkud zaskočeni snadností, s‑jakou nám pomohl zbavit se všech oficialit, zvlášť tím jak samozřejmě přistoupil k‑daleko důležitějším věcem, když mezi řečí bodře šťouchl mého přítele do zad a navrhl rovnou, že bychom na místě mohli vyzkoušet, jestli jej budeme umět dostatečně zručně poponášet. V návalu náhlé příchylnosti nám bez obalu sdělil, že jezdění v pojízdném křesle pro něho není to pravé, že skutečnou lidskou vřelost pociťuje pouze v okamžicích přenášení. Přitom neopomenul hned v zárodku rozptýlit naši okamžitou (i když námi pečlivě skrývanou) obavu z‑jeho silné tělesné konstrukce, jakoby mimochodem prohozenou poznámkou (jejíž skutečná významnost začala brzy vzrůstat), že by v případě delšího pochodu, byl ochoten odepnout jednu, nebo i obě protézy a tím o nějaké kilo snížit svoji váhu. Sice jsme se snažili jej ujistit, že to nebude ani třeba, ale v duchu jsme s ním rádi souhlasili. Ostatně po některých chybných pokusech se zdálo, že tradiční nošení na andělíčka bude přece jenom nejefektnější. Po tom všem nebylo možné dále váhat. Museli jsme jej, chtě nechtě, konečně pozvat na přátelský výlet. V zápětí jsme se zalekli až euforického nadšení, které ihned náš návrh u nového přítele vyvolal, ale nedalo se již nic dělat. Bylo hned od začátku jasné, že nyní jej od cesty nemůže nic odvrátit. Napadlo mně v tom okamžiku (v podstatě ani jiná lepší volba nebyla), že cílem by vlastně mohla být chalupa samotného informátora Š, která nebyla konec konců tak daleko a krajina tam byla pěkná. Potajmu jsem však kalkuloval ještě s jinou, souběžnou (a jak se mi zdálo i reálnější) možností, totiž s jen málo vzdálenou hospodou v údolí pod zámkem H, která by mohla tvořit předstupeň našeho skutečného plánu, zvlášť z důvodu vědomí, že sám informátor Š jej dosud na chalupu nepozval. Ať již jakkoliv, od té chvíle se náš nový přítel těšil na výlet jako malé dítě a‑my jsme si stále víc uvědomovali, že problematika technického provedení zůstane jenom na nás. Na další dlouhé úvahy tu však nebyl čas, nějak jsme museli zareagovat. Využívaje proto jeho původních slov ohledně ulehčení váhy, trochu nesměle jsme jej požádali o předběžné vyřešení otázky berlí, případně i samotných protéz. S neobyčejným pochopením nám vzápětí vyšel vstříc a sám navrhl jejich okamžité odeslání. Popravdě řečeno, jsme se nakonec ještě společně dobře pobavili právě myšlenkou na určité překvapení, způsobené spěšninovou zásilkou obsahující protézy a berle, které se zčistajasna objeví na víkendové chalupě nic netušícího informátora Š. Byl to zvlášť tento detail, z celé (jak jsme již tehdy tušili), složité záležitosti, jenž rozhodl o uskutečnění akce, byl to bod z kterého se rozvinul celý další řetěz událostí, dodnes mi splývající v jediný, neuvěřitelný apokalyptický výjev.

Protože jsme se s odesláním berlí a protéz přece jenom trochu ukvapili, byli jsme nakonec nuceni strávit poslední dny a noci s naším novým přítelem. To nebyl promarněný čas, jak by se mohl kdekdo domnívat. Sice se dlouhé hodiny hrál mariáš a prohlížely sbírky známek, ale na druhé straně jsme se hlavně neustále procvičovali v technice ponášení. Tahali jsme ho každou chvíli jeho dvoupokojovým bytem, učili jsme se jej klást na WC, nosit i ze schodů a do schodů - to když se chtěl na vlastní kůži přesvědčit o stavu počasí. Jeho skvělá nálada jej neopouštěla, naopak, jakoby se každým dnem ještě o něco zlepšovala. V posledních chvílích před májovým výletem začal být neobyčejně aktivní. Vymýšlel hesla, který by mohl hulákat v průvodě, domnívaje se, že jej těsně před započetím cesty, v něm alespoň kousek poneseme. Současně nás žádal, abychom mu opatřili dětská mávátka. To bylo na nás již trochu moc. Doufali jsme, že jej budeme moci brzy ráno rychle odtáhnout na nádraží a naložit do nejbližšího možného vlaku, avšak unaveni jeho příšernou animální živelností, spali jsme poslední noc tak dobře, že nás neprobudil ani dým z cigarety TT, propalující v novém koberci díru jako pěst. V pozdním ránu, ve snaze co nejrychleji dosáhnout druhé strany ulice, jsme se nešťastně zamíchali do průvodu mezi skupinu pseudomoravských Slováků. Zachránila nás teprve parta rozdováděných svazaček, která s poněkud perverzní příchutí nám našeho přítele pomáhala kus cesty nést. To byly v tomto dni první okamžiky, kdy náš přítel výskal radostí.

Všechno naše utrpení, spojené s obtížnou technikou přepravy, přece jenom nebylo tak zbytečné. Bezprostředně po výkonu se nám nezdála zbytečnou ani poslední, daleko nejobtížnější etapa, i když poměrně blízko stanoveného cíle jsme několikrát zabloudili v nepřehledném terénu toho kraje, kdy vlivem neustálých sporů s TT o směru správné cesty, musela nezbytně rozhodovat náhoda vržené koruny. Složitý profil terénu a naše únava z tak těžkého břemene, jakým bylo dobrých devadesát kilogramů živé váhy našeho přítele, to vše způsobovalo, že jsme jej ve skutečnosti byli schopni ponášet pouze do vzdálenosti několika málo desítek metrů. Nejobtížnější situace nastala ve spletitých roklích, kdy existovala pouze cesta buď tam, nebo zpátky. Lehce se potom přihodilo, že díky koruně jsme museli absolvovat cestu tam a vzápětí zase zpět. Skutečnost, že jsme se přece jenom v pozdním odpoledni dovlekli na určené místo, si dnes vysvětluji pouze neobyčejnou jednotou podvědomé vůle vzhledem k magické moci stanoveného prvního cíle - hospoda = pivo, i když během cesty neexistoval jináč jediný vážnější problém, na němž bychom se s TT shodli. To se např. několikrát zřetelně projevilo i v tak důležitém detailu, jakým byla otázka, zda přítele přes padlý strom přetáhnout anebo podstrkat.

Hospoda v údolí pod zámečkem H, první a snad již jediný cíl našeho tažení, znamenala prakticky konec našeho vědomého utrpení. I když další události dostaly nečekaný spád, když se nakonec vlivem povětrnosti a alkoholu měnily v přeludný děj, dá se přesto říci, že z naší strany jsme se úkolu zhostili dobře a nic na tom nemění ani skutečnost, že se nám později podařilo břemeno trochu přesunout i na bedra jiných. V pozdním odpoledni jsme konečně dorazili ke zmíněné hospodě a zde, k nevylíčitelné radosti již beztak cestou nadšeného našeho přítele, byl námi bezděčně přistižen informátor Š, který zde, ve společnosti známého klavíristy KK a malíře M, na výsluní před hostincem trávil příjemné májové odpoledne. Radost ze vzájemného shledání byla u Š o něco menší, neboť i přes počet vypitých piv zazníval z jeho slov trochu falešný a hlavně podezíravý tón. Menší byla i radost malíře M, u kterého to však neznamenalo nic neobyčejného (je o‑něm do dneška známo, že s‑postupem let se stával trochu nerudným, zvlášť v okamžicích, kdy se cítil být olupován o svůj zdánlivý klid), zato u klavíristy KK v důsledku jeho neomylné předtuchy o nečekaném (a tím i příjemnějším) povzbuzení, již skomírajícího pivního odpoledne, byla radost upřímná. Nic se však nevyrovnalo nefalšovanému nadšení, jaké projevoval náš přítel, když posazen na dřevěnou, jen hrubě ohoblovanou lavici a podepřen dvěma kůly od plotu, nám děkoval za velkolepou inscenaci, jíž jsme se sami nestačili divit. Jeho radost ještě vzrostla příchodem party čundráků odněkud ze severu Čech. Všechno náhodné dění toho dne považoval za slavnostní kulisu, fungující na počest oslavy své osobnosti a vše nám připisoval k dobru. Jenom dvakrát za celou dobu jsme museli snést jeho téměř neznatelnou výčitku, a to když si vzpomněl na odmítnuté necudné svazačky. Avšak nám se od okamžiku dosažení cíle cesty, přímé účastenství s jeho osobou pozvolna vzdalovalo. Z pozice vlastní spokojenosti, čerpané v průběhu dne, který v souvislostech minulých, i těch které se náhle neodbytně vynořovaly a které nakonec skutečně působily dojmem jisté inscenace, jsme se odpoutávali stále víc od našeho dosavadního břemene. Jen tak jsme mohli s určitým nadhledem sledovat, jak se náš nový přítel měnil v cosi, co působilo tím absurdněji, čím víc stoupala jeho veselost, jak současně s tímto procesem se zvyšovala jeho (ale i naše) bezmocnost vůči dalšímu dění. Zatím zbývala ještě jedna kapitola, v níž jsme již vcelku pasivně, byli účastni jeho přeměny z živého objektu na živý pomník, přeměny lišící se od sebe nepatrně jen mírou absurdity a mírou strnulosti.

O jeho naprosté spokojenosti v okamžicích proměn, svědčí mimo jiné i to, že za celou dobu dalšího průběhu dne, si ani jednou nevzpomněl na berle a protézy, které stejně (jak jsme zjistili později) ještě na místo určení nedošly. Šťastnějšího člověka jsme si v této chvíli ani nedokázali představit. Šťastnější objekt ještě méně. Přece však to byla pravda. Jásal nad vším co den dal. A den dával hodně; - téměř neomezené množství lahvového piva, čerstvý jarní vzduch, pozvolna zapadající slunce za siluetou renesančního zámečku, mlhu stoupající z lesů spojenou se zběsilým zpěvem čundráků, celou tu pseudopoesii ztraceného Máchova kraje, s konečným efektem náhlé bouře doprovázené prudkým lijákem. Náš přítel - objekt, jásal nezřízeně i nad tímto nepříjemným přírodním úkazem. Začal se dokonce svlékat, prohlašuje přitom, že se již dávno tak dobře nevykoupal. Bylo nezbytné, abychom jej při započetí ústupu, od podpěrných kůlů násilím odtrhli. Zde musím upozornit, že ani v tak závažném okamžiku jsme ani já, ani TT neprojevovali téměř žádnou aktivitu, jen tu a tam jsme vypomohli radou, avšak hlavní starosti s jeho dalším vláčením jsme rádi přenechali ostatním a to tím spíš, že se již dávno se všemi důvěrně seznámil, dokonce stačil ještě v poslední chvíli pozvat všechny náhodné účastníky na chatu informátora Š. Cesta od hospody vzhůru strmým lesním úvozem v nepříznivých přírodních podmínkách se ukázala být zvláště pro nosiče, kteří neměli takové zkušenosti a takovou průpravu jako my, nepřekonatelnou překážkou. Několikrát jim přítel objekt vyklouzl z rukou a po rozbahněném terénu sjížděl s hlasitým smíchem dolů. Pokus se musel znovu a znovu opakovat. Protože byl téměř nahý a pokrytý kluzkým blátem, ani my zkušenější jsme jej nemohli dlouho udržet. Vyklouzl nám asi v polovině cesty a potom znovu, když jsme se dostali ještě výše. Nerad bych dnes někomu (ani sám sobě) příliš sahal do svědomí, ale již tehdy jsme měli pocit, že se jedná čím dál tím více, přinejmenším o dost podivnou hru. Muselo se s tím něco udělat. Přes to jsme se poměrně dlouho bránili představě o možnosti použít jiný, trochu drastičtější prostředek. Dokonce to došlo tak daleko, že jsme se na základě dobré vůle (mnohými ostatně více, či méně předstírané) odhodlali, dříve než přistoupíme k činu, s ním v bahně za neustávajícího lijáku posedět a vykouřit cigaretku. Dále to však již nešlo protahovat. Jako jediný dostupný způsob se již delší dobu vnucovala možnost navléci na něho starý, dávno nepoužívaný kravský postroj (jež původně zdobil postranní vrata hospody) a pomocí tří provazů, provlečených kovovými kroužky se nám teprve podařilo jej postupně vytáhnout nahoru. Netrvalo potom již dlouho, aby byl náš přítel objekt uložen s laskavým svolením dobré informátorovy ženy, do manželské postele jejich víkendové chaty.

Mohlo by se zdát, že příběh dospěl ke svému konci, že po tom všem, co se dosud odehrálo a co se mi dodneška jeví jako přeludný sen, není další pokračování možné. Avšak scénický obraz určité ranní chvíle druhého dne, na mne zapůsobil snad ještě více, aniž jsem tušil pravou příčinu tohoto jevu. Teprve dnes, po pečlivé rekonstrukci celého děje, jsem pochopil, že právě tehdy se vlastně jednalo o slavnostní odhalení živého pomníku. Především již ta určitá strnulost situace (na rozdíl od usilovného dění minulého dne) ten mrtvolný kocovinový stav ve střízlivém ranním světle nového chmurného dne, kdy všude kolem mne se povalovali zablácení čundráci a já si pozvolna uvědomoval, že pravou příčinou mého probuzení byla hudba. V koutě místnosti, na starém harmoniu tiše preludoval známý klavírista KK, na pedál špinavou bosou nohou líně šlapal TT. Vnímal jsem škraloupy zaschlého bahna, které mezi prsty jeho nohy tvořilo původně souvislou vrstvu a nyní se drolilo a odlupovalo. S neobyčenou tíží jsem pootočil hlavu. Na prostém podstavci sbitých bedýnek od piva, tvořících širokou manželskou postel, v kanafasových peřinách, spočíval stále ještě v kravském postroji, s chomoutem kolem krku, náš včerejší přítel objekt, dnes však již náš přítel pomník a mírně se usmíval.

Zdeněk Beran, 1976

Text otištěn ve Výtvarném umění č. 6/90