Lidský osud

Z textu jindřicha Chalupeckého

Docela jiným způsobem tatáž zkušenost o existenci člověka v našem světě se odráží v díle Zdeňka Berana. Také jeho dílo má svou dlouhou historii. Beran začal na rozdíl od Janouška uprostřed rozhořčeného antiakademismu, který se projevoval abstrakcí temných obrazů či reliéfů s hluboko rozrušenou plochou - jako tehdy Aleš Veselý, Pavel Nešleha, Koblasa a jiní jeho generace.

 Jestli mnozí jejich vrstevníci hledali ještě pro sebe východisko v nějakém kompromisním estetismu, tato skupina se odhodlala rovnou k antiestetické brutálnosti; jejich umění bylo, tehdy na rozhraní let padesátých a šedesátých, neskrývaným výrazem beznadějného pesimismu. Té brutalitě a tomu pesimismu zůstával Beran po léta věren; ve svých obrazech spojoval pastózní malbu s asambláží odhozených věcí; kusy šatů vyvstávaly jako trosky lidských existencí, stejně nepotřebných jako ony věci ze smetiště. Vyvrcholením bylo roku 1971 Rehabilitační oddělení Dr. Dr. Druhé Dr. v tomto titulu jsou počáteční písmena známého pražského psychiatra; a dílo je složitou sochařskou inscenací, která zabrala celý prostor ateliéru: hrubé a polorozbité nemocniční zařízení a expresionisticky deformovaná lidská těla, mučená, zmítající se, bobtnající, zmrzačená - lidskost zahnaná za poslední své hradby, kde lidskostí už být přestává.

V karlínském atelieru
V karlínském atelieru

Beran v tom pokračoval kresbami Zemního projektu, tak rozsáhlého, že neuskutečnitelného; měla to být nepravidelná šachovnice pravoúhlých prostor a spojovacích chodeb, sestupujících jako spleť zákopů pod úroveň terénu a zabydlených lidskými figurami a kusy zařízení. Roku 1980 byl jedním z hlavních účastníků rozsáhlé instalace přímo v prostorách nacistického vězení u koncentračního tábora Terezín - rozbité kufry - ambaláže a obludné poloabstraktní a pololidské tvary zase vyvolávaly vzpomínku na utrpení, jemuž jsou vydáni lidé v našich dějinách. A zároveň to Berana táhlo ke kresbě. Tématem zůstává lidská bída: křečovité úsměvy a ústa rozevřená ke křiku, roztrhané kusy těl, tváře prorostlé do kolečkových židlí. Ale s tímto pořád ještě expresionistickým tématem kontrastuje jeho traktace. Je to veristická kresba, přesná, jasná, jemná. Námět se přepodstatňuje. Útočné expresivity se Beran zbavuje i v nových projektech interiérů. Je to umělcovo vítězství nad ubohostí existence: jas myšlenky, čistota citu, rozhodnost vůle. Beran nastavuje chladné zrcadlo svému času, ale zároveň jej mocí tohoto zrcadlení z něho sama vykupuje. Hrůza, jíž tento svět je, se mění v krásu, která ji pohlcuje.

Nové umění v Čechách